FULLTEXT Českých médií
Zloděj Facebook
28.06 2009 16:01:14 Tomáš Váňa
„Dohodnem se na facebooku!“ byla poslední slova, než se zavřely dveře a monotónní hlas oznámil název další stanice. Před rokem bychom se dohodli v kavárně, doma, v parku nebo aspoň přes telefon, kde je slyšet hlas a emoce. A dnes? Jako by už nebylo přátel, ale monitorového shluku nul a jedniček.
Jako bych žil v jiném světě. Tak o patnáct let mladším. To stačilo říci „ve dvě na hřišti“ a bylo vyřízeno. Ve dvě byli všichni na místě určení.
Neplatím vysoké telefonní účty. Nerozesílám desítky emailů denně. Messengera se mi z Windows podařilo odstranit a nemám dokonce ani ICQ. Nemohu komunikovat, když někomu nevidím do tváře. Ale facebooku jsem se ubránit nedokázal. Je jako mor, virus, povodeň. Zaplavuje vše, co znamená moderní svět. Kdo na něm není, jako by neexistoval. Pokud nejsem součástí skupiny IIPS, tak ke mně nedorazí pozvánka na politologické sympozium. Pokud nejsem členem skupiny 8.A, tak ke mně nedorazí pozvánka na třídní setkání. Dříve mi kamarád vždy pár dní předem zavolal. Dnes už ne. „Bylo to přece na facebooku!“ nechápal mou absenci na posledním setkání.
Asi jsem staromódní, ale spoléhám na klasická přátelství. Ta osobní. Ne univerzální. Na facebooku je to snadné. Každý se chce skamarádit. A člověk klamně podléhá iluzi, že ta obrazovková ikona je jeho přítelem. Protože klikla na poslání pozvánky. A my ji přijali. Hotovo – přátelství uzavřeno. A hurá na další! Ale kolik jich skutečně známe? Ten prokletý systém ničí naše vztahy. Vykutáleně se nazývá komunikační technologií, aby zastřel fakt, že právě kvůli němu jsme tuto schopnost ztratili. Nazývá se sociální sítí, ale co je na ní tak sociálního? Není jeho vyhledávanou výhodou spíše anonymita? Lákadlo, že můžeme jednat s kým chceme, bez jakéhokoli rizika, že dostaneme do nosu?
Ale ano, proč ne. Skvělý nástroj na ukázání fotek. Mně se ale vybavují ty chvíle u krbu, kdy mi rodiče ukazovali fotky z dětství. Teď dostávám odkazy. Shluky písmen a čísel.
Díky facebooku jsem nalezl lidi, jež jsem považoval za dávno ztracené. Sáru z Denveru, Zacharyho z Atlanty, Melissu z Portorika, Samanthu z Kolumbie, Reeda z Kanady, Raniu z Řecka. Ale ty všechny jsem znal osobně. Mluvil s nimi, bavil se s nimi, přátelil se s nimi. Osobně. Smutným mementem facebooku jsou seznamy přátel, které známe pouze z jejich profilů. Z profilů, jimž musíme věřit. Věřit, že dotyčná se jmenuje Šarlota, je blondýnka a studuje na konzervatoři. A není tlustou uklízečkou z Horní Dolní. Věřit, že dotyčný je managerem a ve volném čase zachraňuje velryby. A ne ukrajinským dělníkem, závislém na levné vodce.
Je to tak lákavé, sdělit celému světu něco o sobě. Škádlit své ego domněním, že informace o nás každého zajímají. Že jsme důležitými. A zřejmě tomu tak skutečně bude. Když na aktualizované stavy typu: „jdu spát“, nebo „právě jsme se probudil“, „jdu do ledničky pro pivo“, „poslouchám nový singl od Avril“, „mám hlad“ dokážeme zareagovat desítkami způsobů. Ale mne skutečně nezajímá, že se někdo právě vrátil ze sámošky, jde se vyčůrat a pak si pustí film. V osobním rozhovoru by se toto nestalo. Protože bych nudou usnul.
Odcizujeme se sami sobě. Už spolu neumíme komunikovat a životy se nám tím převrací naruby. Pokud nejsme na facebooku, přicházíme o přátele. Ale přicházíme o ně tak či tak, ať už si na té prokleté síti profil zřídíme, nebo ne. Už nechodíme do kaváren, na koncerty, do klubů a parků, ale na internet. Žijeme ve virtuálním světě. A stáváme se virtuálními lidmi. Existujícími pouze ve virtuálních představách. Ne v těch reálných. Nepoznáváme se navzájem. A ztratili jsme tak zábrany. Stud před sebou samými vedoucí nás ke snaze chránit si své soukromí. Říkáme o sobě vše a věříme všemu, co tam je. Skálopevně. Vždyť jsou to naši přátele… a na facebooku se nemusí lhát, vždyť se mezi sebou neznáme. Nebo známe?
Připomíná mi to volejbalové zápasy mých spolužáků. On-line zápasy. Místo aby vyšli z kolejí tak přes wi-fi připojení soutěžili, kdo umněji namačká na klávesnici příslušná tlačítka a zasmečuje. Nazývali to sportem. Já pitomostí. Náhražkou, alternativou. Jako když se za války pila melta místo kávy.
Dosud jsem nepodlehl kouzlu facebooku. Přihlašuji se tak jednou za týden – protože musím. Žiji ve světě který mne k tomu nutí. Ale nenechám se jím sežrat. A tak odklikávám pozvánky, žádosti o přátelství, návrhy skupin, pročítám zprávy a rychle se odhlašuji. Protože nechci ztratit ty časy, kdy jsem mohl prokecat celý den u jednoho stolu s jednou osobou. A nepovažoval jsem ten čas za ztracený. A můj protějšek také ne. U facebooku jsou mé pocity opačné.
Tomáš Váňa
Publikováno s laskavým svolením autora.
Publikováno na serveru blog.idnes.cz.
28.06 2009 16:01:14 Tomáš Váňa
„Dohodnem se na facebooku!“ byla poslední slova, než se zavřely dveře a monotónní hlas oznámil název další stanice. Před rokem bychom se dohodli v kavárně, doma, v parku nebo aspoň přes telefon, kde je slyšet hlas a emoce. A dnes? Jako by už nebylo přátel, ale monitorového shluku nul a jedniček.
Jako bych žil v jiném světě. Tak o patnáct let mladším. To stačilo říci „ve dvě na hřišti“ a bylo vyřízeno. Ve dvě byli všichni na místě určení.
Neplatím vysoké telefonní účty. Nerozesílám desítky emailů denně. Messengera se mi z Windows podařilo odstranit a nemám dokonce ani ICQ. Nemohu komunikovat, když někomu nevidím do tváře. Ale facebooku jsem se ubránit nedokázal. Je jako mor, virus, povodeň. Zaplavuje vše, co znamená moderní svět. Kdo na něm není, jako by neexistoval. Pokud nejsem součástí skupiny IIPS, tak ke mně nedorazí pozvánka na politologické sympozium. Pokud nejsem členem skupiny 8.A, tak ke mně nedorazí pozvánka na třídní setkání. Dříve mi kamarád vždy pár dní předem zavolal. Dnes už ne. „Bylo to přece na facebooku!“ nechápal mou absenci na posledním setkání.
Asi jsem staromódní, ale spoléhám na klasická přátelství. Ta osobní. Ne univerzální. Na facebooku je to snadné. Každý se chce skamarádit. A člověk klamně podléhá iluzi, že ta obrazovková ikona je jeho přítelem. Protože klikla na poslání pozvánky. A my ji přijali. Hotovo – přátelství uzavřeno. A hurá na další! Ale kolik jich skutečně známe? Ten prokletý systém ničí naše vztahy. Vykutáleně se nazývá komunikační technologií, aby zastřel fakt, že právě kvůli němu jsme tuto schopnost ztratili. Nazývá se sociální sítí, ale co je na ní tak sociálního? Není jeho vyhledávanou výhodou spíše anonymita? Lákadlo, že můžeme jednat s kým chceme, bez jakéhokoli rizika, že dostaneme do nosu?
Ale ano, proč ne. Skvělý nástroj na ukázání fotek. Mně se ale vybavují ty chvíle u krbu, kdy mi rodiče ukazovali fotky z dětství. Teď dostávám odkazy. Shluky písmen a čísel.
Díky facebooku jsem nalezl lidi, jež jsem považoval za dávno ztracené. Sáru z Denveru, Zacharyho z Atlanty, Melissu z Portorika, Samanthu z Kolumbie, Reeda z Kanady, Raniu z Řecka. Ale ty všechny jsem znal osobně. Mluvil s nimi, bavil se s nimi, přátelil se s nimi. Osobně. Smutným mementem facebooku jsou seznamy přátel, které známe pouze z jejich profilů. Z profilů, jimž musíme věřit. Věřit, že dotyčná se jmenuje Šarlota, je blondýnka a studuje na konzervatoři. A není tlustou uklízečkou z Horní Dolní. Věřit, že dotyčný je managerem a ve volném čase zachraňuje velryby. A ne ukrajinským dělníkem, závislém na levné vodce.
Je to tak lákavé, sdělit celému světu něco o sobě. Škádlit své ego domněním, že informace o nás každého zajímají. Že jsme důležitými. A zřejmě tomu tak skutečně bude. Když na aktualizované stavy typu: „jdu spát“, nebo „právě jsme se probudil“, „jdu do ledničky pro pivo“, „poslouchám nový singl od Avril“, „mám hlad“ dokážeme zareagovat desítkami způsobů. Ale mne skutečně nezajímá, že se někdo právě vrátil ze sámošky, jde se vyčůrat a pak si pustí film. V osobním rozhovoru by se toto nestalo. Protože bych nudou usnul.
Odcizujeme se sami sobě. Už spolu neumíme komunikovat a životy se nám tím převrací naruby. Pokud nejsme na facebooku, přicházíme o přátele. Ale přicházíme o ně tak či tak, ať už si na té prokleté síti profil zřídíme, nebo ne. Už nechodíme do kaváren, na koncerty, do klubů a parků, ale na internet. Žijeme ve virtuálním světě. A stáváme se virtuálními lidmi. Existujícími pouze ve virtuálních představách. Ne v těch reálných. Nepoznáváme se navzájem. A ztratili jsme tak zábrany. Stud před sebou samými vedoucí nás ke snaze chránit si své soukromí. Říkáme o sobě vše a věříme všemu, co tam je. Skálopevně. Vždyť jsou to naši přátele… a na facebooku se nemusí lhát, vždyť se mezi sebou neznáme. Nebo známe?
Připomíná mi to volejbalové zápasy mých spolužáků. On-line zápasy. Místo aby vyšli z kolejí tak přes wi-fi připojení soutěžili, kdo umněji namačká na klávesnici příslušná tlačítka a zasmečuje. Nazývali to sportem. Já pitomostí. Náhražkou, alternativou. Jako když se za války pila melta místo kávy.
Dosud jsem nepodlehl kouzlu facebooku. Přihlašuji se tak jednou za týden – protože musím. Žiji ve světě který mne k tomu nutí. Ale nenechám se jím sežrat. A tak odklikávám pozvánky, žádosti o přátelství, návrhy skupin, pročítám zprávy a rychle se odhlašuji. Protože nechci ztratit ty časy, kdy jsem mohl prokecat celý den u jednoho stolu s jednou osobou. A nepovažoval jsem ten čas za ztracený. A můj protějšek také ne. U facebooku jsou mé pocity opačné.
Tomáš Váňa
Publikováno s laskavým svolením autora.
Publikováno na serveru blog.idnes.cz.