logo Facebook
i slova jsou činy

Milan Šmíd: Jestliže je třeba média veřejné služby proti někomu chránit, tak především kvůli lidem, kteří veřejnou službu vidí pouze prizmatem zpravodajství a publicistiky

14. listopadu 2018 13:00 / autor: Monitor

Na začátku března vznikla petice Braňme média veřejné služby. Byla to jedna z reakcí na inaugurační projev Miloše Zemana a na jeho návod jak odvolat stávající Radu České televize v TV Barrandov. Petici podepsalo 18 tisíc lidí a petiční výbor jí poslal do Senátu. Horní komora se peticí zaobírala až na podzim. Z iniciativy Jiřího Oberfalzera (ODS) zorganizovala 23. října veřejné slyšení. Česká média přinesou informace z vystoupení některých hostů.

Publicista Milan Šmíd: "Hlavně se netvařme, že je jiný důvod existencí veřejnoprávních médií, než to, že jsme je zdědili... Tohle prohlásil kdysi na jednom diskusním večeru o médiích někdejší poradce prezidenta Klause Ladislav Jakl. K tomu ještě dodal: Jsem přesvědčen o tom, že kolem veřejnoprávních médií existuje vlivná, politicky i ekonomicky motivovaná lobby, která teprve zpětně tvoří teorii, která má zdůvodnit smysl a oprávněnost existence těchto médií. Sestřih z této diskuse vysílal rozhlas ČRo 6 dne 23. listopadu 2003. Je k dohledání v archivu.

Když se v Evropě začalo prosazovat soukromé vysílání a když se u nás objevila televize NOVA, k níž se během jednoho roku přelil zájem dvou třetin českých diváků; názor, že by vysílání rozhlasu i televize financované z veřejných prostředků, vůbec nemuselo existovat... Tento názor měl ve veřejnosti značnou podporu. Naštěstí jen do okamžiku, kdy se ukázaly limity komerčního vysílání. Ano, veřejnoprávní rozhlas a televizi lze zrušit. V Řecku při dluhové krizi ho zastavili na dva roky. Ano, jeho existence se odvozuje od návaznosti na evropské tradice, takže jsme ho svým způsobem skutečně zdědili. Ale buďme rádi, že jsme ho zdědili a že jsme se po roce 1989 připojili k tradicím západní Evropy a přeměnili jsme někdejší státní monopolní instituce na nezávislé vysílatele nabízející veřejnou službu.

Z čeho by měla sestávat tato veřejná služba, o tom se vedou, a také budou vést, nikdy nekončící diskuse. Na tom není nic nenormálního. Minimálně ze dvou důvodů. Jednak každá země má své vlastní kulturní a historické tradice, různé ekonomické podmínky, rozmanitou strukturu mediálních trnů. Takže veřejná služba v jednotlivých zemích bude mít vždycky rozmanitou podobu vycházející z aktuální situace dané země. To za prvé. Tou druhou příčinou nekončících debat o médiích veřejné služby jsou probíhající proměny prostředí, v němž tato média působí a které s příchodem internetu zcela překreslily mapu médií sociální komunikace, a to fundamentálním způsobem, který nelze srovnávat se změnami předchozích let při rozvoji nových distribučních kabelů, kanálů a satelitů. Tehdy v 80. a 90. letech minulého století vznikl tzv. duální systém vysílání, při němž na jednom mediálním trhu soutěží subjekty podporované z veřejných prostředků se subjekty, které se bez těchto prostředků musejí obejít.

Zásadní debata o tom, zda tento systém není v konfliktu s pravidly Evropského společenství o nedovolené státní pomoci, vedla v roce 1997 k přijetí tzv. Amsterodamského protokolu, který přiznal členským zemím právo financovat vysílání veřejné služby z veřejných prostředků, pokud poskytují veřejnou službu. Konstatoval, že (cituji): Systém vysílání veřejné služby v členských státech je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu. I když se někomu může zdát, že tato definice veřejné služby je vyjádřena příliš v obecných pojmech, víceméně shrnuje důvody existence veřejnoprávního vysílání. Naplňuje zcela konkrétní potřeby, které v dané společnosti nemohou poskytovat média podléhající zákonům trhu a požadavkům ziskovosti. Přispívají také k pluralitě mediální nabídky. To je důležité vědět, že ve spektru, které tady máme, to je důležitý bod k určité různosti.

Přestavme si na okamžik situaci, při níž zcela zmizí z mediální scény Český rozhlas a Česká televize. Kdo bude nabízet posluchačům a divákům zpravodajství v rozsahu, který dnes známe ze stanic ČRo Plus a ČT24? Budou schopný televize NOVA, PRIMA, BARRANDOV, NEBO FREKVENCE1, EVROPA2, IMPULS udržovat v zahraničí stálé zpravodaje, nehledě k jejich teritoriální politice dávající přednost senzacím a zábavě. Kdo bude mapovat situace a problémy v naší společnosti v původních rozhlasových a televizních dokumentech, které se pak stávají kulturním dědictvím národa? Totéž se dá vztáhnout na původní dramatickou televizní a rozhlasovou tvorbu, která se neomezuje na dovezené pořady a nekonečné seriály a detektivky. Bude televize NOVA, PRIMA či BARRANDOV či rozhlasové sítě IMPULS, FREKVENCE zařazovat do svých programů přenosy divadelních inscenací, koncertů vážné hudby, ale i významných společenských událostí, které nemají potenciál velkého diváckého ohlasu? Kdo nahradí původní tvorbu dětských a mládežnických pořadů, která alespoň trochu zpestřuje existující záplavu zahraničních pořadů a animovaných seriálů? Uvědomují si samozvaní znalci médií, že kulturní dědictví českého národa je dnes ve velké míře uchováno v archivech Českého rozhlasu a České televize a že udržování tohoto archivu něco stojí? Už jenom kvůli průběžným změnám záznamových formátů? A nikoliv na posledním místě, byla to Česká televize, která prosazovala technickou inovaci při přechodu na digitální vysílání, když komerční televize usilovaly o udržení stávajícího stavu. A je to Český rozhlas, který investuje do digitálního rozhlasového vysílání, do něhož soukromé stanice nejsou ochotny nic investovat. To všechno by si měli uvědomit ti, kteří by nejraději zrušili současné vysílání veřejné služby jenom kvůli svým pocitům a dojmům vzniklým z občasného sledování zpravodajství, publicistiky a večerních programů, případně kvůli ohlasům na sociálních sítích.

Dnešní veřejné slyšení se nese v duchu petice „Braňme média veřejné služby“. Jestliže je třeba média veřejné služby proti někomu chránit, tak především kvůli lidem, kteří veřejnou službu vidí pouze prizmatem zpravodajství a publicistiky, což představuje jen část veřejné služby, kterou rozhlas a televize poskytuje. Je třeba ji také bránit proti lidem, kteří jsou schopní z jednotlivých žurnalistických pochybení a programových neúspěchů dojít k paušálním negativním závěrům, se všemi desetitisíci jiných zpravodajských příspěvků nebo konkrétně sedmnácti tisíc dalších pořadů, které vyrobila Česká televize v minulém roce.

Letošní rok v západní Evropě přinesl několik důkazů o podpoře médií veřejné služby. Mám na mysli neúspěch iniciativy NO BILLAG ve Švýcarsku, která žádala zrušení poplatků, ale v následném lidovém hlasování přes 70 % voličů odmítlo transformaci nezávislého rozhlasu a televize na státem dotovanou instituci. Za zmínku stojí i výrok německého ústavního soudu, který letos v létě ukončil čtyři roky soudních sporů a stížností na paušální příspěvek na vysílání, který od ledna 2013 platí v Německu každá domácnost. Rozhodnutí, které podpořilo tento poplatek, zdůraznilo význam a důležitost ARD a ZDF. Kromě jiného, kvůli současnému vývoji v médiích směřujících (cituji): ke stále obtížnějšímu oddělování faktů a názorů, obsahu a reklamy, jakož i k nejistotám týkajících se věrohodnosti pramenů a ohodnocení (konec citátu). V této situaci média veřejné služby plní funkci protiváhy nabízející občanům orientaci ve veřejných tématech prostřednictvím (další citace): autentických, pečlivě zjištěných a ověřených informací, faktů a názorových výměn, které nedeformují skutečnost a nestaví do popředí senzacechtivost. Osobně bych si přál, aby naše média veřejné služby tuto funkci plnila co nejlépe a aby tak činila s pokorou a také s ochotou přijímat dobře míněnou kritiku."