logo Facebook
i slova jsou činy

Úroveň mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím

21. dubna 2017 12:55 / autor: Monitor

Podle § 6 odst. 1 písm. i) zákona o Rozhlasovém a televizním vysílání je Rada v rámci každoroční výroční zprávy povinna zveřejňovat „informaci o úrovni mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím". Zde je plné znění.

I když pojem „nové komunikační technologie“ není v zákoně definován, je zřejmé, že jde o technologie, které jen z malé části korespondují s působností Rady jako orgánu státní správy v oblasti audiovizuálních mediálních služeb, a zejména nelze Radu považovat za orgán státní správy v oblasti internetu, neboť tzv. nelineární audiovizuální mediální služby, které je možné zahrnout do sféry nových komunikačních technologií, tvoří jen relativně malou a velmi specifickou část služeb zprostředkovaných internetem. Jak bylo uvedeno výše (zejména v kapitole B této výroční zprávy), nechala si Rada v roce 2016 zpracovat celkem tři šetření vztahující se k  mediální gramotnosti: Studie mediální gramotnosti osob starších 15 let, Studie mediální gramotnosti osob mladších 15 let a výzkum Mediální gramotnost ohrožených skupin diváků.

Mediální zkušenost se v posledních letech ukazuje jako stále méně ohraničená mediálními platformami, přičemž veškerá používaná média jsou ve vzájemném dialogickém vztahu. Tato mediální konvergence brání vyčleňovat určité platformy z celku mediální zkušenosti. Obě fáze Studie mediální gramotnosti populace ČR se tedy vztahují ke všem běžně dostupným mediálním platformám a  technologiím, přičemž jejich provázanost opravňuje zařazení výsledků do podkapitoly věnující se úrovni mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím. Výzkum mediální gramotnosti ohrožených skupin se pak sice do značné míry omezoval na televizní (popřípadě rozhlasové) vysílaní, nicméně i zde lze vysledovat jistý přesah do oblasti nových komunikačních technologií (přítomnost obchodních podmínek audiotextových služeb výhradně na internetových stránkách).

Studie mediální gramotnosti osob starších 15 let (kvantitativní výzkum uskutečněný Centrem pro mediální studia při FSV UK formou dotazníkového šetření na vzorku 1063 kvótně vybraných respondentů) První fáze výzkumu mediální gramotnosti populace ČR týkající se osob starších 15 let ukázala, že i  v roce 2016 bylo stále nejvyhledávanější aktivitou spojenou s užíváním médií sledování televizního vysílání pomocí televizního přijímače. Oproti roku 2011 je nicméně sledování televize v rodinném kruhu chápané respondenty v menší míře jako příležitost, jak být spolu, a vnímané spíše jako ztráta času. Samotné televizní vysílání je pro respondenty především zdrojem zábavy a odpočinku, případně informací. Význam informační funkce televize však nadále klesá ve prospěch internetu, který jinak sledované populaci slouží především k interpersonální (zejména e-mailové) komunikaci, nicméně roste i jeho význam jako zdroje zábavy. Zároveň téměř neexistuje zapojení respondentů – uživatelů internetu do internetového prostoru v roli aktivních tvůrců internetového obsahu. V celku sledované populace se pak televize a internet těší prakticky stejné, poměrně vysoké, důvěře (nižší než v případě rozhlasu, vyšší než u tištěných médií), přičemž v hodnocení internetu se liší mladá a seniorská generace, která vykazuje v hodnocení vysokou míru nejistoty.

Celkově ale není příliš rozšířené povědomí o rizicích pobytu v prostředí internetu. Možnost narušení soukromí si uvědomuje zhruba polovina uživatelů, ostatní potenciální rizika jsou vnímána jako podstatně méně významná. Šetření z roku 2011 ukázalo, že česká populace (v mírné diferenciaci podle věku) se v zásadě domnívá, že má vůči médiím poměrně silná práva, pokud jde o možnost dobrat se práva na odpověď, vystoupení v televizi, založení periodika apod. Aktuální výzkum zjištění upřesnil v tom smyslu, že nejsilnější je mediálně právní povědomí v oblasti regulace televizního vysílání a nejslabší v oblasti legislativní regulace internetového prostředí. Kolem třetiny populace se však v  mediálním právu neorientuje vůbec. Co se týče rodičovské kontroly, o vhodnosti televizního pořadu či filmu pro své dítě rozhodují rodiče spíše na základě zkušeností (ať už vlastních či cizích) než na základě znalostí informací dodaných provozovatelem. Označování televizních pořadů je přitom polovinou respondentů vítáno pozitivně – jako vhodná pomůcka pro rodiče. Celá studie je v příloze této výroční zprávy.

Studie mediální gramotnosti osob mladších 15 let (kvalitativní výzkum realizovaný pomocí ohniskových skupin na vzorku 63 dětí a  dospívajících do 15 let) Předchozí studie týkající se osob mladších 15 let, vypracovaná v roce 2011, konstatovala (stejně jako aktuální šetření týkajících se populace starší 15 let), že dominantním médiem v rodině zůstává televize, ale zároveň se pomalu ztrácí spojení televizního programu a televizního přijímače, neboť jeho funkce přebírá počítač. Aktuální studie však naznačuje možnou změnu daného trendu.

Konzumace audiovizuálních médií se totiž dle jejích závěrů stále odehrává spíše prostřednictvím tradičního televizního přijímače. Přítomno je nové pojetí televizoru jako multifunkčního zařízení (televizor nejen jako zařízení k příjmu klasického televizního vysílání, ale také jako přehrávač pořadů, připojení na internet či platforma pro hraní her). Rodiči dětí předškolního a mladšího školního věku se stávají zástupci generace, která má užívá- ní digitálních médií plně zažité. Mohou tedy dětem radit a zřejmě je do světa těchto médií uvádějí a dál je jím provázejí. Efekt „děti jsou dál než rodiče“, příznačný pro předcházející dvě dekády, se u mladších dětí již prakticky neobjevuje, zatímco u starších školáků je stále patrný.

Ovlivňování způsobu a míry užívání médií dětmi ze strany rodičů (tak jak jej však vnímají děti) se nijak významně nemění. Týká se především přímé restrikce času stráveného s médii, ovlivňování kontextu užívání médií (např. společné sledování televizních programů) a ovlivňování dostupnosti mediální produkce dané vybaveností domácnosti. Deklarované důvody, pomocí nichž rodiče dětem „regulační opatření“ vysvětlují, jsou např. zdravotní rizika (péče o zrak, prevence vzniku závislostí ad.), nebezpečí ztráty dat či poškození zařízení, jen ojediněle pak obava z narušení procesu socializace (nedostatek reálného kontaktu s  vrstevníky). Tomu odpovídají i  představy dětí o rizicích, která užívání médií přináší.

Oblastí aktivního střetu dětských tužeb a rodičovských obav je užívání Facebooku v mladším školním věku (pod hranicí 13 let) a hraní akčních her (tzv. „stříleček“). Tento poznatek je zajímavý ze dvou důvodů. Jednak tím, že rodiče mají aktivní zájem regulovat činnost dětí na počítači (což v minulosti nebylo zcela běžné a může svědčit o zvyšující se informační gramotnosti rodičů, viz výše), jednak nezájmem dětí o televizní vysílání, případně nezájmem rodičů jeho sledování regulovat. Studie z roku 2011 konstatovala, že se rodičovská kontrola netýkala zpravodajství, ač většina dětí vyjádřila v jeho souvislosti obavy týkající se možnosti zhlédnutí násilných obsahů, jež v nich vyvolávají úzkost. Zároveň však byl, zejména u mladších žáků, zaznamenán zřetelně vlažný zájem o zpravodajství. Aktuální studie oproti tomu poznamenává, že sledování hlavních zpravodajských relací celoplošných televizních stanic je mezi dětmi poměrně rozšířené (děti uváděly společné sledování s rodiči). Pokud pomineme poznatek, že minimálně zásluhou zpravodajství stále v ně- jaké formě přetrvává funkce televize jako jakéhosi integračního prvku, důležité je zejména to, že děti z  agendy zpravodajství reflektovaly především zprávy formulované jako rizika. Zejména děti mladšího a  staršího školního věku hovořily emotivně o „teroristech“, „islamistech“ nebo „uprchlících“, přičemž mladší děti popisovaly s tím spojené zlé sny a obavy. Překvapivě tedy zpravodajství vystupuje jako zjevný rizikový obsah vysílání, přičemž rodiče si pravděpodobně jeho ohrožující potenciál ne vždy uvědomují.

Za zmínku jistě stojí i poznatek, že s věkem roste schopnost kritického odstupu od obsahu zpravodajství (starší žáci již měli tendenci uvažovat o zprávě na ose „je podstatná – je zbytečná“). Schopnost vyložit funkci reklamy se zřetelněji projevila až u dětí staršího školního věku. Mladší děti měly o existenci reklamních sdělení povědomí, zvláště v televizním vysílání dokázaly rozlišit, že se jedná o jiný obsah, který třeba do pohádky „nepatří“, leč persvazivní funkci reklamy vnímaly s obtížemi. Starší školáci reklamní sdělení bez obtíží rozeznávali, uvědomovali si vazby mezi reklamou a redakčním obsahem a často vnímali reklamu spíše jako rušivý prvek. Dokázali také identifikovat reklamní obsah ve tvorbě youtuberů.

Velký problém však představovalo rozlišení product placementu – u předškoláků je prakticky vyloučené, stupeň rozvoje kognitivních schopností jim nedovoluje oddělit propagovaný předmět od příběhu, do něhož je vložen. Mladší a starší žáci jej rozliší, jsou-li k tomu vedeni. Celá studie je v příloze výroční zprávy.

Mediální gramotnost ohrožených skupin diváků (kvantitativní výzkum uskutečněný agenturou Focus formou dotazníkového šetření na vzorku 372, resp. 333 kvótně vybraných respondentů) Výzkumné cíle byly sestaveny tak, aby bylo možné odpovědět na tři klíčové výzkumné otázky:

1) Rozeznávají příslušníci zranitelných skupin v rozhlasovém a televizním vysílání obchodní sdělení od redakčního obsahu?  Lépe se v problematice orientovali senioři. Na základě ukázek byli senioři průměrně schopni správně identifikovat komerční či nekomerční povahu příspěvku v 11 případech z celkově 15 testovaných ukázek. Mezi zástupci jednotlivých minorit byl tento podíl o něco nižší – správně identifikovali průměrně 10 ukázek. Nejjednoznačněji dokázali respondenti v  obou cílových skupinách identifikovat komerční charakter u  teleshoppingu, klasické televizní reklamy a  sponzoringu. Z  dvojice pořadů založených na principu volání na audiotextová čísla je pro obě cílové skupiny o něco lépe čitelný formát věštírny či poradny než formát soutěže. Roli zde zřejmě hraje analogie prodeje služby (věštby) za úplatu (hovorné). Nejméně respondentů v obou cílových skupinách odhalilo komerční sdělení ukryté v ukázce seriálu (product placement). V simulovaném testu si označení přehrávaných ukázek symbolem „PP“ všimla v obou cílových skupinách pouze pětina respondentů, jen desetina ho však znala, a jen 4–5 % ho dokázalo správně identifikovat. Mezi seniory s rostoucím věkem pozvolna klesala orientace v obsazích. Komerční sdělení lépe rozeznávali také respondenti s vyšším vzděláním a vyšším ekonomickým statusem, dále také senioři, kteří se častěji setkávají se svými blízkými, netrpí pocity osamění a lze je označit jako plně soběstačné. Ve skupině národnostních menšin se v komerčních sděleních rovněž lépe orientovali respondenti s vyšším vzděláním a s vyšším ekonomickým statusem. Nejvýraznější roli zde však hrá- la míra jazykových kompetencí.

2) Jsou příslušníci zranitelných skupin spotřebitelů schopni odolávat komerční manipulaci médií?  Většina seniorů i zástupců menšin dokáže adekvátně dekódovat manipulativní techniky v rámci konzumace TV obsahu a na tyto typy pořadů nereaguje. I mezi relativně malým podílem dotázaných, kteří jednotlivé formáty sledují, převažují osoby, jež se aktivně do interakce s  děním na obrazovce prostřednictvím telefonátu do studia či objednávkou nabízených produktů nezapojují. U zástupců menšin nacházíme o něco méně odmítavý postoj k těmto formátům než je tomu u skupiny seniorů. Jak mezi seniory, tak u zástupců menšin, se nicméně nachází podskupiny osob, u kterých je vý- razně větší afinita k podlehnutí těmto nabídkám. U seniorů je to, zejména v případě interaktivních pořadů stylu Volejte věštce, skupina starších osob, které ve zvýšené míře konzumují televizní obsah. Jde o osoby se sníženou soběstačností či úplnou nesoběstačností, jsou sužovány pocity osamělosti a nedostatečným kontaktem se svým blízkým sociálním okolím. Dané pořady jim zdánlivě nabízí možnost náhradního sociálního kontaktu, avšak tito lidé často nejsou schopni adekvátně zhodnotit náklady na telefonní spojení. U zástupců minorit jsou pak ohroženou podskupinou v případě audiotextových služeb především lidé silně konzumující televizní obsahy, lidé s nižším ekonomickým statusem, hlásící se k romskému etniku a lidé s nízkou mírou integrace do majoritní společnosti. Jen mírně odlišná je situace potenciálně ohrožených skupin v případě teleshoppingu a prodeje CD / DVD z TV Šlágr. U seniorů jde opět zejména o osoby osamělé, se sníženou soběstačností, které trpí pocity osamění. V případě minorit jsou ohroženi zejména silní konzumenti mediálního obsahu, kteří často kvůli svému nižšímu vzdělání nejsou schopni reálně posoudit výhodnost či nevý- hodnost ceny nabízených produktů. Často jim nákup prostřednictvím teleshoppingu slouží jako nástroj pro subjektivní pocit zvýšení jinak nízkého životního standardu i jako symbol prestiže, neboť se mohou pochlubit v rámci svého sociálního okolí zbožím, které většina rovněž zná z televizních obrazovek.

3) Mají příslušníci zranitelných skupin povědomost o tom, jaká jsou jejich práva a kde hledat pomoc?  O regulaci televizního vysílání v České republice (různými zákony a etickými normami) ví 70 % dotázaných seniorů. Se zvyšujícím se věkem, frekvencí sledování a pocity osamění však stoupá přesvědčení, že vysílání nepodléhá žádné regulaci. Ve skupině etnických a národnostních menšin je o regulaci televizního vysílání v ČR přesvědčena mnohem menší část souboru: 44 %. Názor na danou problematiku variuje především na základě věku a vzdělání – mladší a vzdělanější respondenti se kloní spíše k názoru, že vysílání podléhá jistým regulačním mechanismům, starší respondenti a respondenti s nižším vzděláním naopak k názoru, že televizní vysílání není v ČR nijak regulováno. Celkově se však zástupci obou cílových skupin příliš v této problematice neorientují – jen malá část z nich ví o možnosti podat v případě nespokojenosti či podezření na porušení etických a zákonných norem stížnost a pouze marginální počet z nich tak již někdy učinil, nebo o tom aspoň uvažoval.