i slova jsou činy

„Demise-nedemise“ jako lekce mediální výchovy

09. května 2017 23:31 / autor: Jan Jirák

 

Začátek května 2017 představoval pro českou politickou scénu dost zásadní zatěžkávací zkoušku. Předseda vlády Sobotka se rozhodl vyřešit dlouhodobě nevalné vztahy s ministrem financí Babišem pokusem o ministrovo odvolání. Je těžké určit, kde tkví kořeny tohoto napětí uvnitř vládního týmu, s jistou dávkou ironie by šlo poznamenat, že to začalo už s výsledky voleb. Jisté ale je, že na konflikt získal razanci v lednu tohoto roku, kdy premiér ministra financí vyzval, aby vysvětlit svoje příjmy. Od té doby také nabírá na tempu „příběh“, který o celé věci vyprávějí média (nebo alespoň část z nich) prostřednictvím zpravodajství a komentářů.

Není sporu o tom, že i zprávy jsou příběhy – v odborné literatuře o tom najdeme dost dokladů. Například americký profesor žurnalistiky Jack Lule vydal v roce 2001 pozoruhodnou knihu „Denní zprávy, věčné příběhy“, ve které ukazuje, jak se denní zpravodajství skládá do příběhů, které někdy dokonce připomínají velké mýtické či biblické příběhy (kupříkladu zprávy o živelních katastrofách se svým celkovým naladěním mnohdy podobají biblickému příběhu o trestu potopou).

Přistoupíme-li na představu, že zprávy jsou dílky skládající se do příběhu, můžeme si položit otázku, jaký příběh byl a je médii (s výjimkami, to znovu připomínám) vyprávěn o současné vládní krizi v Česku. Střet mezi Bohuslavem Sobotkou a Andrejem Babišem zapadl do delšího a již dobře rozehraného vyprávění o přítomnosti některých nepřijatelných elementů na české politické scéně: česká média ve své většině vytrvale demonstrují nechuť k chování současného prezidenta a nejpozději od nákupu vydavatelského domu Mafra též k současnému ministrovi financí. Cokoliv, co se dá použít jako další dílek do skládačky tohoto příběhu, je do něj použito (vidět to bylo na volbě Donalda Trumpa).  A tak není divu, že sotva premiér v lednu 2017 svůj požadavek formuloval, média to traktovala jako doklad o tom, že jimi předkládaný obraz Babiše je opodstatněný.

Potud by na celé věci nebylo nic divného. Zpravodajství prostě vycházelo z informací, které mělo. Komplikace nastala ve chvíli, kdy se na veřejnost začaly dostala nahrávky rozhovoru novináře Přibila s Andrejem Babišem, na níž padají slova o tom, jaký kompromitující materiál existuje na toho či onoho Babišova odpůrce. Pro média to byl další doklad nepřijatelnosti osoby stávajícího ministra financí. Určitou výjimku v tomto převážně monotónním přístupu přestavuje reportér Českého rozhlasu Janek Kroupa, který si položil otázku, jak mohly nahrávky vzniknout. Nejpravděpodobnější se mu jeví možnost, že nahrávací zařízení měl u sebe sám novinář. Tím se ovšem situace podstatně mění: vypadá to, že hovor o kompromitujících materiálech na protivníky byl možná spíš sběrem materiálu na samotného ministra… Ostatně fakt, že nahrávky se vynořují postupně, jako by někdo jejich „příběh“ rozvíjel, tomu napovídají.

Kroupův postup je velmi užitečná lekce mediální gramotnosti: připomíná nám základní poučení, že klíčovou kategorií pro pochopení jakéhokoliv sdělení je kontext. Nahrávka rozhovoru vypadá neotřesitelně autenticky – přece slyšíme, co si ti dva povídají, máme nezprostředkovaně k dispozici záznam, známe obsah hovoru.

Potíž je v tom, že neznáme okolnosti, za nichž se hovory odehrály.