i slova jsou činy

Mediální zákony – mnoho toho není. Naštěstí.

19. května 2017 14:00 / autor: Irena Ryšánková

Ministerstvo kultury předložilo sněmovně dvě mediální normy, novelu autorského zákona a novelu velkého vysílacího zákona.

O novele autorského zákona jsem se obšírněji zmiňovala ve svém předešlém textu, tedy lze jen rekapitulovat:

Novela autorského zákona 102/2017 Sb., vynucená implementací evropské směrnice 2014/26/EU o kolektivní správě autorského práva, byla přijata. Navzdory protestům „hospodských“, kteří jsou permanentně vystavování nutnosti platit „výpalné“ OSA a dalším kolektivním správcům, 9. března 2017 bylo schváleno finální znění Senátem. Senát schválil novelu beze změn. Nicméně rozsah nedokonalosti byl takový, že normu v Senátu označili za legislativní zmetek. Činnost  OSA, Intergram, DILIA byla sice zprůhledněna, došlo ke značnému zpřísnění podmínek pro stanovování sazebníků poplatků, poplatky by neměly stoupat nad míru každoroční inflace, spory bude rozhodovat soud a ne nějací arbitři či úředníci,  nicméně novela zachovává nešvary rozšířené kolektivní správy – výběr poplatků bez ohledu na to, zda odpovídající nositele práv kolektivní správce zastupuje, nebo nikoli. Do novely pronikly i některé dobré změny: nebude  nutné ohlašovat kolektivním správcům veřejnou živou hudební produkci   folklórních děl, výjimky z ochrany autorského práva  pro karikaturu a parodii.  Český rozhlas a Česká televize jako instituce veřejné služby stojící mimo trh jsou díky novele oprávněni vyjednávat s kolektivními správci samostatně, nemusí být členem nějaké asociace. Na komplexní novelu velmi nabobtnalého autorského zákona si budeme muset počkat.

Na schválení čeká novela "velkého" vysílacího zákona (tisk 934), která  ve názvu nese zkratku „EU“, tedy jde o „podvolení se“ směrnici EP a Rady 2010/13/EU   o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách).

Stávající legislativní úprava doposud nedefinuje pojem politické obchodní sdělení. Vysílání  obchodních sdělení politických stran a hnutí a obchodních sdělení nezávislých kandidátů na poslance, senátory, prezidenta republiky nebo členy zastupitelstva územního samosprávného celku je ale zároveň zákonem o provozování vysílání zakázáno pod sankcí ve formě pokuty ve výši 5 000 až 2 500 000 Kč. Stávající zákon o provozování vysílání obsahuje pouze definici obchodního sdělení, ze které se nyní při posuzování sporných případů vychází. Definici politického obchodního sdělení neobsahuje ani legislativa EU. •    Ve velké části států, kde je politická reklama zakázána, není tento pojem sám o sobě definován a je ponechán výkladu kontrolních institucí. Je ale jakékoliv vystupování politika v jakémkoliv kontextu politickým sdělením? Je obchodní sdělení („Vodňanské kuře“, "Pivo Bernard") politickým obchodním sdělením? Prezentace českých politiků, politických stran či hnutí apod. probíhá v současnosti v elektronických médiích různými způsoby – počínaje vystoupeními ve zpravodajských a dokumentárních pořadech, zábavných pořadech, přes informační spoty (např. vystoupení ministra zemědělství Mariana Jurečka ve spotu, který byl součástí předvánoční kampaně „České Vánoce“ na podporu prodeje českých potravin) po reklamu na kuřata z vlastních drůbežářských závodů současného ministra financí Andreje Babiše.

Novela doplňuje i další definice pojmů, neboť například pořad pro děti není v současnosti zákonem definován, což může vést k rozdílnému výkladu zákona jednotlivými stranami a vzniku následných sporů. Hranici věku "dítěte" novela zákona určila  na 12 let věku.

Stejně tak stávající zákon nedefinuje, ačkoliv používá pojmy Skryté titulky, Audiopopis, český znakový jazyk. Vznikají i nové pojmy, které zákon musí reflektovat – například Zdůraznění dialogu.  Ze znění stávajícího zákona také není jasné, zda termínem "procento vysílaných pořadů" je míněna stopáž vysílaných pořadů, nebo počet vysílaných pořadů tam, kde se definuje zákonná povinnosti provozovatelů vysílání zpřístupňovat vysílané pořady osobám se zdravotním postižením. V zákoně také není určen časový úsek, kdy musí být předepsaná povinnost splněna. Zákon neobsahuje definici otevřených a skrytých titulků. Není upřesněno, zda se podíl zpřístupněných pořadů má počítat pouze v rámci daného programu nebo ze všech pořadů, které konkrétní vysílatel vysílá (tj. pořadů vysílaných na všech programech vysílatele). Může tak dojít k nevyvážené skladbě zpřístupněných pořadů v rámci jednotlivých programů.

Novela vypouští zákaz  „vulgarit a nadávek, kromě uměleckých děl“. Problematická je totiž samotná definice pojmů vulgarismus, nadávka a umělecké dílo. Jejich výklad je velmi nejednoznačný , zejména v kontextu správního posuzování. Jde o stejný problém, jaký se ve sněmovně řešil už několikrát – neexistuje definice "spisovného" jazyka a stejně tak neexistují seznamy zakázaných slov. Jejich zavedení jako přílohy zákona by byly chápány v kontextu ústavních práv svobody projevu jako cenzura. Z hlediska souladu normy s autorským zákonem je definice uměleckého díla a neuměleckého díla nemožná. Stejně tak se problematické jeví posouzení, zda se jedná o nutné užití v kontextu  díla či nikoliv.

Novela se dále zabývá labellingem, tedy označováním nevhodnosti pořadu pro nezletilé a to  odstupňováno  jako nevhodné do 7 let věku, 12 let, 15 let a 18 let,  charakterově uvádí nevhodný pořad jako obsahující násilí, strach, sex, diskriminaci, návykové látky a vulgární vyjadřování. Pokud pořad nelze zařadit, pak je označen jako nevhodný pro všechny.  Dá se předpokládat, že povinnost označování pořadů dozná ještě velké diskuze, neboť jak komerční televize, tak veřejnoprávní vysílatel se musí se zákonodárcem shodnout na jednotné metodice. Problematické bude napojení této metodiky na obdobné hodnocení v zemích EU (např. slovenský systém), neboť zde mohou být specifické kulturní či náboženské rozdíly, vnímání nevhodného obsahu v televizním vysílání je subjektivní záležitostí rodiny či komunity, ze které rodina pochází a nemožnost sjednocení kritérií zpochybňuje i princip jednotného rámce pro volný pohybu zboží a služeb v celé EU.

Jako riziková skupina, která je snáze ovlivnitelná televizním násilím, jsou v důvodové zprávě označeny  děti do 12 let, a to především chlapci vyrůstající v dysfunkčních rodinách. To je ale problém společnosti a selhání instituce rodiny, nikoliv médií. Je problém rodičů, na co nechají děti dívat. Bez ohledu na to, zda jde o rodinu úplnou, nebo o matku samoživitelku. Autocenzura médií nemůže nahrazovat dysfuknčnost výchovy nezletilých.

Velká diskuze se povede o to, kdo bude provádět   klasifikaci audiovizuálního díla a kdo bude oprávněn hodnotit kvalitu analýzy  a správnost labellu, případně udělovat sankce. Zda to bude stát – resp. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nezávislý subjekt, samoregulátor (ATO), sami provozovatelé televizního vysílání, případně výrobci nebo distributoři díla. Jsou totiž tři základní možné směry, kterými je možné se vydat – cestou samoregulace, cestou koregulace nebo cestou zachování silné role regulátora. Dalším problémem nejspíš bude, že navrhovaný systém (nizozemský Kijkwijzer ) nepředpokládá hodnocení míry propagandističnosti ,  a to ať náboženské, politické (hodnotové)  nebo komerční   a nezohledňovala by se ani vazba na jiné systémy  např. PEGI  pro počítačové hry. Jedná se zejména o filmy a hry Transformers, Kapitán Amerika a jiné, vycházející z komerčních produktů , kde hra či merchadising byl primárním cílem natočení filmu.  Problematické je i ukládání  pokut  za nesprávnou klasifikaci nebo uvedení audiovizuálního díla v nesprávném čase, neboť vždy bude probíhat u soudů diskuze, zda regulační označení bylo správné nebo ne.  Živě si dovedu představit takovou diskuzi u prakticky všech fantasy seriálů – počínaje souboji bojovné Xeny, přes střetnutí  vojsk trpaslíků, elfů a lidí s armádami skřetů a vrrků v tolkienovských filmech  Hobit  – Bitva pěti armád či trilogii Pán  prstenu - Dvě věže či Návrat krále,  strachuplné scény a boje ve filmech Piráti z Karibiku, až po poslední, temný díl Harryho Pottera.

Domnívám se, že představa o "ochraně" dětí a mládeže dnes naráží na změnu mediálních preferencí  dětí od "konzumu" televize směrem k fantazijním světům v nijak neregulovaném  (a nijak neregulovatelném) prostředí internetu a hraní počítačových her, zejména po síti. Sexuálně explicitní, ponižující, týrající, válečné nebo jinak násilné scény obsahuje většina z těch u mládeže populárních. Myslet si, že tu krabici na zdi, kterou tatínek nazývá televize, je třeba regulovat, ztrácí smysl. Buď zachováme systém liberální a svobodný, budeme děti přivádět k autoregulaci agrese, úctě k druhým a odpovědnosti, nebo si sami změníme prostředí na totalitní. Ať už ta totalita bude definována nábožensky (Slovensko, Polsko, nejnověji Rusko) nebo jinak.

Novela také uvažuje o zavedení povinnosti nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin do programu pořady a další části vysílání, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, a to tak, že v době od 06.00 do 20.00 hodin, jde-li o pořady nebo další části vysílání nevhodné pro děti a mladistvé do 15 let věku, a v době od 06.00 do 22.00 hodin, jde-li o pořady nebo další části vysílání nevhodné pro děti a mladistvé do 18 let věku.

Potřebné je i uvažované sjednocení terminologie se zákonem 40/1995 Sb. o regulaci reklamy.

Novela definuje sponzorování, dále určuje povinnost Rady zjišťovat skutečné majitele provozovatelů vysílání s licencí, „kteří jsou právnickými osobami, a o osobách, jejichž podíl na základním kapitálu nebi na hlasovacích právech těchto provozovatelů vysílání činí více, než 10 procent“. Rada má přitom využívat údaje z evidence údajů o skutečném majiteli právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku. Tím ale tak jako tak nedokáže zjistit skutečného vlastníka - příjemce dividendy,    skrytého za obstaravatelem v podobě zastupující právní kanceláře. Vlastnictvím médií se zabývá rovněž paragraf 55, který hovoří o zajištění plurality informací v celoplošném vysílání a paragrafu 58, který hovoří o zajištění transparentnosti vlastnictví v rozhlasovém a televizním vysílání.

Vše jsou to pozůstatky romantického období televizní regulace, která už je dávno pryč.   Ačkoliv Lex Babiš vzbudil politickou i mediální hysterii, občany například vlastnictví médií většinově nezajímá. Pochopili, že je to jedno, protože je samotné a jejich zájmy média nereprezentují.

Dále Rada může například omezit soubor technických parametrů provozovateli, který po zahájení vysílání v průběhu kalendářního roku na části území nevysílal více, než 90 dní nebo efektivně nevyužíval kmitočet, dále povinnost vysílatele uchovávat v odvysílané podobě a technické kvalitě všechny záznamy po dobu 30 dnů.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání působí jako orgán státu a jako nejdůležitější regulátor oblasti AVMS. V současné době vystupuje v oblasti vynucování a kontroly plnění povinností buď v reakci na vnější stížnosti diváků, popř. jiných osob (provozovatelů, občanských sdružení atp.) nebo na základě vlastního monitoringu vysílání. Rada není schopná (a technicky je to stále obtížnější, ne li nemožné) monitorovat všechny elektronické mediální subjekty v jurisdikci ČR. Z hlediska zákona tedy neplní svou roli dostatečně. Pokud by měla analyzovat vše, co je v její kompetenci, musel by být její aparát desetinásobný a rozpočet ještě větší. Udržování archivu, analýzy obsahu si vyžadují zdroje lidské i ekonomické. Stojí za úvahu, zda rozsah regulace řádově nezredukovat a nedat Radě pravomoci zvláštního "mediálního" soudu tak, aby nebylo možné její rozhodnutí podrobovat standardní soudní proceduře, neboť soudci nemají na obsahové otázky mediální regulace konsensuální názor a rozporů lze vždy využívat pro další odvolání a dovolání u stále méně odborně kompetentních soudů.

Novela je ale zatím v prvním čtení a pravděpodobnost, že pokročí dále, je do konce tohoto parlamentního období v podstatě nulová.

Mezi mediální zákony je třeba řadit i technologicko regulační normy – novely nutné pro vysílání DVB-T2 či DAB. Novela Zákona o elektronických komunikacích bude  ve sněmovně projednávána  příští středu  24. května. Možná. Prozatím je její zařazení  součástí schváleného programu  schůze.   PODROBNOSTI VIZ ZDE

Novela zákona o Českém rozhlase, která by veřejnoprávnímu vysílateli umožnila získat vlastní multiplex ve vysílací platformě DAB+,  ustrnula ve fázi přípravy.  VIZ ZDE

Otázkou, nad kterou se zákonodárci nezamýšlejí vůbec, neboť problematice naprosto nerozumějí a nevědí si rady s pochopením procesů, analýzou prostředí a možností eliminace negativních důsledků,  jsou "Media 4.0" – mediální svět opírající se o všeobecně dostupné technologie vyspělé informatiky a robotiky.

Ať už jde o přípravu obsahu (vytváření sportovního nebo burzovního zpravodajství roboty a vedení diskuzí chatboty), agregaci informací globálními technologickými platformami (Google News, Google Scholar, Google book) a jejich analýzou v prostředí neuronových sítí a dalších technologií umělé inteligence (Computational Knowledge Engine  Wolfram Alpha), práce s marketingově využitelnými daty o chování, vybavení a preferencích uživatelů (výsledky cookies a jejich ukládání jako big data) při programování individuální skladby mediálního obsahu. Právo zde bylo privatizováno, ochrana osobních dat vypnuta samotnými uživateli, trh neregulován.

Důležité je i kolaborativní vytváření obsahu či tvorba a šíření samotnými uživateli na globálních technologických platformách (YouTube), neboť technologie profesionální výroby obsahu jsou dnes převážně cenově dostupné každému (robotické nosiče, kamery pro 4k video, audio, grafika, střih a montáž, authoring). Podstatným aspektem budoucího vývoje je i individualizace tvorby a shlédnutí mediálního obsahu (mediálně sociální sítě, multimediálně využitelný broadcast, multicast  a anycast v 3G, 4G a 5G sítích, mobilní telefony a příslušenství v podobě projekčních brýlí, ovládání hlasem,, výroba umělých herců (moderátorů, politiků) prostřednictvím realtime generování 3D grafiky a zvuku apod.) Stalking a falsifikace reality (fake news) zde naráží na tvůrčí svobodu a právo na informace, heterogenita sociálních sítí v reálním světě směřuje zásahy samotných uživatelů ve virtuálním prostoru k vytváření radikálních a emocemi nabitých sociálních bublin ("vymazal jsem ho z přátel"). Při snaze o "univerzální"   regulační rámec vede neznalost  k nepochopení kulturních a obsahových rámců (zákaz zveřejnění fotografií z My Lai či Sudkových fotografií pro zobrazení nahého těla na Facebooku). O aplikaci autorských práv nemluvě, protože jejich plošné vymáhání je prakticky nemožné. Krade každý a ani o tom nepřemýšlí.

To jsou úkoly, stojící před politickou reprezentací, která vzejde z podzimních voleb. Ta současná zklamala. •  Zachování kontroly státu nad mediálním systémem je iluzorní. Vzhledem k tomu, že politici, ani jejich odborné zázemí – je-li jaké -  nejsou schopny generovat analýzy a prognózy ani na jedno volební období, je to pro budoucnost tragická zpráva.